Pěstování hub

Na špičku nože (raději skalpelu) opáleného v plameni a nechaného vystydnout se z sporového otisku odškrábne trochu spor, miska s agarem se pootevře, a uděláním zářezu se spory přenesou na agar. Je nutná rychlost, jinak hrozí kontaminace nežádoucími organismy. Bakterie poletují ve vzduchu okolo nás, a někdy stačí ke kontaminaci i jen jedna jediná, tak jim nedejte moc šancí. A totéž i plísně a kvasinky. Po několika dnech ve tmě a v teple (respektive ne v zimě) začnou spory na agaru klíčit a rozrůstat se. Pravda, zprvu je to velmi podobné klíčící plísni, ale po několika dalších dnech jsou vidět vlákénka, jak se podhoubí rozrůstá. A to od středu všude okolo. Plíseň vypadá jinak, ta se prostě šíří bez nějakého pevného tvaru. Je dobré nechat podhoubí rozrůst po většině plochy petriho misky, a poté si z něj vyříznout pár slibných míst (kde vypadá silné) a umístit je do další, do té doby sterilní misky. Tím si vyberete silnější kmeny, které budou lépe prorůstat substrátem, a odolávat případným infekcím. Všechno to dělejte po sériích, pět petriho misek na každý pokus (očkování spórami i přenesení podhoubí na nový agar) je asi tak minimum. Tedy, pokud chcete mít víceméně jistotu, že něco z toho přežije. Stoprocentní úspěšnost není ani v laboratoři, kde je opravdu čisté prostředí, natož pak doma. Relativně běžný poměr toho co je v pořádku, a něčím kontaminovaných misek je cca 50% nebo méně. Nicméně když si schováte původní sporový otisk tak jej můžete použít mnohokrát za sebou. Jestli byl vydatný, tak obsahuje miliony a miliony spór, a poslouží klidně 40-50 krát po sobě. A přitom se dá pořídit tak snadno. Stačí si najít v krámě nějaké pěkné, čerstvé žampiony. Vybrat z nich pár větších, nicméně ještě uzavřených blankou. V domácích podmínkách na talířek připravit kousek alobalu, na něj skleničku jako poklop.. To celé umístit na pařák do hrnce, nejlépe tlakového, a chvíli nechat vařit. Tím dosahnete sterility. Ze zmiňovaného žampionu stačí odříznout nohu, odtrhnout blanku.. poté nadzdvihněte skleničku (poklop) a na alobal položte tu houbu, pochopitelně lupeny směrem dolů. Nu a pak již jen stačí počkat, po pár hodinách se spory uvolní a vypadají.. (pokračování příště)

Houby II

V principu je postup snadný, do tří deci vody se dá asi 3-5 čajových lžiček agaru, a celá se to nechá chvíli povařit. Pozor, má tendenci dost pěnit, tak aby vám to nevybublalo na sporák. Nejde ani tak o ztrátu trochy toho agaru, ale kdo někdy drhl ze sporáku připečenou želatinoidní hmotu, ten si to určitě nebude chtít zbytečně zopakovat. Do hmoty je ještě potřeba přidat něco výživy, agar sám je naprosto inertní, jen pevná hmota s trochou vláhy. Buď se přidává něco sladkáho (sladovit, med) nebo třeba něco vody z brambor nebo rýže. Provařenou tekutinou se poté plní petriho misky, a to asi tak, aby v nich bylo 3-5 mm po celé ploše. Celé se to přiklopí horní miskou, (někdo ještě doporučuje obalit alobalem, třeba po dvou nebo po třech petriho miskách nad sebou. A vše se naskládá na pařák do nějakého starého papiňáku. (pochopitelně pod pařákem je nalita voda, ani málo ani moc, nesmí se vyvařit všechna, nesmí ale také stříkat na dna misek, protože by mohly prasknout. Hrnec se zavře, a nechá na mírném plameni (nebo na nižším stupni el sporáku) vařit. Od momentu, kdy se uvnitř vytvoří potřebný přetlak a vysoká teplota se vaří asi hodinu. Tím jsou petriho misky s agarem sterilizovány, a máte jistotu, že v nich nyní nejsou žádné bakterie, plísně atd.

Možné pěstované houby

Snad každý zná pěstované žampiony, hlívu ústřičnou, nebo japonské houby šitake. Mnohem méně lidí již ví, že se dá uměle pěstovat například také václavka či jiné dřevokazné houby. Ale málokdo již ví, že existují celé banky spór, jež za malý poplatek rozšiřují spóry mnoha druhů jedlých hub. A že se houby dají pěstovat i v domácích podmínkách. Pravda, není to žádný zázrak, ale jde to.A že vypstovat houbu od spóry až po celou plodnici je extrémně složité a vyžaduje laboratorní výbavu? To není tak zcela pravda, protože ano, ono to chce něco laboratorního skla a čistotu. Ale stačí pár petriho misek za několik desítek kč (dohromady), skalpel, nebo jiný nůž jež se dá opálit v plameni a něco čistého lihu. Jako základní živná půda pro podhoubí se používá agar nebo želatina, lze bez problémů koupit v prodejnách se zdravou výživou.

Aspoň pár obrázků

Je málo času, tak alespoň několik foteček jak vlastně vypadá taková houba. Přesněji, jak to vypadá, než vyroste. Na prvním obrázku je podhoubí v laboratorních podmínkách. Ne vzrostlé ze spory, ale už silnější, přeočkované, na agaru. Na druhém je ještě silnější, opět přeočkované podhoubí. A na posledním holt už, jak vypadá celá houba. To je ale skok, od mikroskopických vláken k značně makroskopické věci. A přitom houby nepotřebují k životu světlo, podhoubí ostatně roste po celou dobu pod zemí.

Mechovka obecná

Mechovka obecná (Clitopilus prunulus) je houbou rostoucí v období od června do října v listnatých i jehličnatých lesích, a také na loučkách v těchto lesích umístěných. Má hladký vyklenutý klobouk s podvinutými okraji bílé barvy. Lupeny se sbíhají na postupně se zužující třeň, která má také bílou barvu. Povrch klobouku je hladký. Je zaměnitelná za jedovaté strmělky, nicméně při troše pozornosti jde o výtečnou jedlou houbu.

Pryč

Tak ybch se chtěl omluvit, že jsem nebyl k dispozici, ale mám vcelku dobré důvody. Ono pokud je člověku opravdu, opravdu dost špatně, tak leží v posteli a ne sedí u počítače. Postihlo mě to, po x letech nemoc tak fuj, že jsem musel šáhnout k antibiotikům, to už tu nebylo asi 7 let. Na druhou strnu to má výhody, že si bakterie nemají jak a na co vypěstovat rezistenci, když se u mě prostě s pozůstatky antibiotik setkat nemohly. Horší ale je, co to s člověkem udělá. Bohužel musím souhlasit, podobné metody léčby jsou opravdu nutné zlo, ale jen pokud je člověku fakt moc moc zle, jinak totiž nadělají antibiotická svinstva zdaleka víc škody než užitku. Znám lidi, co to jí skoro neustále, výsledek: je jim pořád zle, jen na zlé bakterie už nic nezabírá. Doufejme že tak nedopadnu.. A že už to snad bude v pohodě, není slušné nechávat práci ležet.

Muchomůrka růžovka

Muchomůrka růžovka (Amanita rubescens, lidově masák) je výbornou jedlou houbou, údajně chuťově lepší nežli pravé hřiby. Nicméně při jejím sběru je potřeba si dávat opravdu pozor, protože je velmi lehce zaměnitelná za značně jedovatou muchomůrku tygrovanou, jež působí vážné problémy, a bez včasného ošetření v nemocnici může otrávený zemřít. Muchomůrka tygrovaná má ale narozdíl od růžovky klobouk opravdu jen hnědý, kdežto růžovka, jak sám název napovídá je barevně do růžova. Velikost klobouku růžovky je 5-15 cm v průměru, tedy značně veliký, napřed je kulovitý, pak zvonovitý až ve stáří prakticky plochý. Klobouk je červenavý až růžový, občas má rýhované okraje, a vždy jsou na něm pro muchomůrky tak typické strupy. Lupeny na spodní straně klobouku jsou křehké a poměrně husté. Treň dorůstá délky až 18 cm, a u spodního okraje bývá silný i 4 cm. Asi ve dvou třetinách výšky třeně (od země) je na něm rýhovaný prsten. Roste v období od června do října, relativně hojně, a to jak v listnatých, tak i jehličnatých lesích. Spodní část třeně je skoro vždy červivá.

Tak jsem zas jednou tu

A to tak, že od rána čilý jako mrtvola. Opravdu, za téma houbaření by si kamarád zasloužil přizabít, to je jeho parketa, tak nevím proč to založil a nechal na mě. Na druhou stranu, faktem je, že o houbách se toho dá říci mnoho, kde rostou, jak vypadají a podobně. Také se k nim pojí mnoho řekněme pověstí, například to, že se nesmí ohřívat, že jsou pak jedovaté. To je samozřejmě naprostý nesmysl, ale faktem je, že houby jež nejsou čerstvé, ale zapařené a zkažené vyvolévají pěknou otravu, svými účinky podobnou otravě ze zkaženého masa. Když občas vidím takyhoubaře, jak se vracejí z lesa, v rukou igelitový pytlík s houbami.. To je snad ten nejhorší nápad, co někoho může napadnout. Čerstvá houba totoiž obsahuje tolik vody, že je naprostá jistota, že než dotyčný dojede domů, tak se mu houby zapaří. A minimálně, pokud už se jimi nepřiotráví, tak ztratí mnoho ze své úžasné chuti a vůně.

Bože muj

Tak se koukám na to, co jsem posledně napsal a sám pochybuju o vlastním zdravém rozumu. Skutečně hrůza co? To zas byla jednou ožíračka, a to co člověk kecal mu v tom okamžiku dávalo naprostý smysl. Žišmarja, tohle už nikdy, přísahám.

Kámoš krysák

tá dá dá, dá dá tá dm, tá dá dá dá dm, da dá dá dm, da da dá dm dm.. visel sem nad zemí, super tři sestry. Upřímně, výraz kolem jsou stopy krys vě mě vzbuzuje poněkud jiné asociace, než asi bylo původně zamýšleno. Už proto, že stoyp krys nemají nikde b ýt. A možná v tom trochu jede i kamarád, jež před pár lety spáchal sebevraždu, on byl totiž na krysy zatížený. To se celkově opravdu nepovedlo, začíz schánět známého po asi 3 měsících, a kamarádi mi řekli jen: Nikdo neví proč, ale on to udělal, před měsícem měl pohřeb. Nikdo neměl tolik slušnosti, aby mě aspoň na ten pohřeb pozval. Tak jako to zpívá kapitán kid: Nemůžu vynachat takovej svátek, i když mě o to už nepožádá, převčírem umřel a zejtra je pátek, ke hrobu ponesu kamaráda. Upřimně, jsem člověk co vydrží hodně, tohle bylo poprve co jsem uvažoval, jestli yb nemělo smysl se přidat, prostě z toho nuseláku skočit a mít pokoj..

Kyselé houby narychlo

Houbičky se dají nalkádat do kyselého nálevu, v něm pak sterilizovat a vydrží potom i několik let. Ano, jenže ta příprava poněkud trvá, a málokdo ví, že podobné chuti se dá dosahnout již za dva nebo tři dny. Úplně totiž stačí naskládat očištěné (a větší houby na čtvrtky nakrájené) houby do nějaké nádoby, třebas nějaká prázdná zavařovačka se výborně hodí, proložit kořením dle chuti a svařit si trošinku nálevu jako na utopence. Vtip je v tom, že se houby přelijí nálevem ještě docela dost teplým, pak chytí chuť mnohem rychleji. Po vychladnutí stačí dát do ledničky a počkat právě tak dva tři dny. Jednoduché že? Nicméně jelikož to není sterilizované, tak má podobné dobrota jednu nevýhodu, a sice trvanlivost. Je nutné to sníst tak za týden až deset dní, a do nádoby sahat pouze naprosto čistou lžičkou, jinak budete mít místo dobroty plesnivinu. Což mi přiopomíná, někde jsem četl, že se houby dají také zakysat jako kysané zelí a okurky rychlokvašky. To se musí prozkoumat blíže..

Žampiony III

Nyní byste tedy měli mít nádoby s několikacentimetrovou vrstvou substrátu, patřičně prorostlou podhoubím. (poznámka, to že by po celou dobu měl substrát zůstávat patřičně vlhký, ani vyplavený vodou, ani vyschlý je asi jasné..) Ovšem k tomu, aby vám z podhoubí vyrostly samotné houby (plodnice) je potřeba ještě celou tuto substrátovou vrstvu zasypat dalšími 1-2 centimetry nového substrátu, skrze něj by měly po nějaké době začít prorůstat první houby. Sklizeň trvá asi měsíc až dva, kousky vyčerpaného substrátu je možné následně použít jako násadu pro další várku, nicméně tak to nejde do nekonečna, po několika generacích dojde k degeneraci a zmenšení životnosti podhoubí (logicky se projeví v mnohem menší sklizni). Nu, a to je vše o pěstování žampionů.
Mimochodem, i když vyčerpaný, tak lze použitým substrátem docela dobře obohatit kompost, a pokud budete mít trochu štěstí, tak vám na jeho hromadě vyroste hromada žampionů. A že by se tím vyčerpala celá hromada kompostu nehrozí. Případně pokud chcete substrát do kompostu naházet, ale nechcete aby se z něj něco rozrostlo, tak jej na pár dní rozprostřete na sluníčko, v tenké vrstvě. Měl by vyschnout, a podhoubí by to mělo spolehlivě zlikvidovat.

Žampiony II

Nyní tedy máte substrát na pěstování hub připravený, a je potřeba se pustit do samotného osazování. Tedy, houby se nemnoží jako sazenice, ale je potřeba buď jejich výtrusy rozmíchat ve vodě, a substrát jimi pak zalít, nebo vzít pevnou sadbu, což je vlastně kus substrátu již osazený, a rozmíchat jej s ostatním, ale nepředbíhejme. Napřed si potřebujete připravit nádobu se substrátem, vhodný je skladný, plochý tvar. Poměrně ideální jsou například umělohmotné přepravky na ovoce, ovšem vyložené nějaým igelitem, aby substrát nepropadal mezerami. Zpočátku navrstvíme do nádob několik centimetrů substrátu, vpravíme do něj násadu (ať již zálivkou, nebo vmáčknutím několika kousků pevné sadby) a necháme pár dní odležet. Měla by se vytvářet vlkna podhoubí. Po několika dnech již částečně prorostlým substrátem zamíchejte, tak aby se vlákna podhoubí dostala všude, a nechte jej zase odležet.

Pěstování žampionů

Není složité, jen je potřeba zakoupit násadu a udělat (případně též koupit) patřičný výživný substrát. Substrát se připravuje poměrně jednoduše, jen to nějakou dobu trvá. Na jeho přípravu je potřeba něco hnoje, trochu pilin, sekané trávy či slámy, a trochu vápna, nebo o něco více mletého vápence (aby po vyhnití jednotlivých součástí nebyl výsledek kyselý) vše je potřeba smísit na nějaké nepropustné podložce, navršit hromadu (hromádku) a asi 4* zhruba tak po týdnu převrstvit vnější části hromady dovnitř a obráceně. (nesmí vám to vyschnout, pokaždé přilijte trochu vody) Asi po měsíci máte substrát hotový, neměly by v něm být příliš patrné kusy slámy, ani hnoje. Mimochodem, jedná se o velmi výživnou hmotu, to že se tu uvádí na pěstování hub neznamená, že není šikovné jej udělat víc, a přebytky rozhodit po záhonech.

A co takhle si pěstovat?

Idea pěstovat si svoje houby a nebýt tak omezený jen na to, co náhodou vyroste v lese je lákavá. Bohužel Pěstovat většinu oblíbených "divkoých" hub je nemožné, nebo alespoň značně problematické, a správný houbař žampiony pohrdá. Jenže ono se toho jaksi dá pěstovat víc, kromě již zmiňovaných žampionů například také hlíva ústřičná (i když z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že přírodně nalezená chutná lépe) a například také václavky a jim podobné houby rostoucí na dřevě. Tam je spíše problém nezamořit dřevokaznou houbou celé široké okolí.

Houby smažené jako řízek

Pro tento způsob zpracování se hodí houby které mají buď ploché klobouky (tradičně bedly, případně kamarád takhle dělá hlívu) nebo se z nich dají nakrájet patřičné plátky (obvykle pýchavky). Ton kdo má rád klasický vepřový řízek, pravděpodobně nebude proti podobnému jídlu nic namítat. Houby se kaorát nenaklepávají, jinak osolit, obalit a smažit bez jakéhokoliv rozfílu od masa. Akrát snad, že pokud původní houby pocházely z nezamořeného lesa, tak by měly být sandněji stravitelné a zdravější než ono vepřové, a naopak. Není snad nutné si připomínat, že houby do sebe absorbují všemožné z okolí, a tudíž pokud okolí obsahuje olovo, těžké či raidoaktivní prvky, tak je houba holt nasaje jako houba.

Sbírané nebo pěstované?

To je otázka jež má na obou stranách spousty obhájců. Na jednu stranou pěstované houby mají výhodu v tom, že jsou snadno k mání, a navíc kdykoliv. Na stranu druhou, pravé přímo z přírody jsou chutnější, aromatičtější, ale holt občas nejsou k najití, nebo prostě nerostou. Zkrátka kařdému co jeho jest, asi nejrozumnějším postupem je používat houby pravé, přírodní, dokud jsou. A pak holt sáhnout po těch uměle vypěstovaných.

Uchovávání sušených hub

Když už jste našli houby, nasbírali je a nasušili, co s nimi dále? Vždyť po tom co jste měli se zpracováním tolik práce, zajisté nechcete aby se vám zkazily. Nu, v první řadě je nutno říct? Houby se suší poněkud důkladněji než například křížaly nebo sušené švestky. Měly by obsahovat co nejméně vody, tenké plátky hub mají bý tpo důkladném usušení tvrdé a křehké. Jak je uskladnit? Mnoho třebas bylinek se uchovává v plátěných pytlících, ale toto není pro houby vhodné. Minimálně ztratí veškeré houbové aroma, a vy byste tak mohli do porkmu nastrouhat dřeve se stejným chuťovým efektem, maximálně se normálně zkazí. Na suché houby je dobrá njaká vzduchotěsně uzavřená nádoba, ideálně taková co neovlivňuje chuť ani vůni, skleněná. Houby mjí značnou trvanlivost v nádobě umístěné normálně někde na polici. Pokud však chcete, aby vám vydržely ještě déle, je možné dotyčnou (asi sklenici) s houbami umístit do chladničky, tam vydrží ještě déle. A nebo v podstatě zavařit. Bez nálevu, jen suché houby ve sklenici, zavíčkovat a nechat projít varem. Ve vakuu mají houbičky trvanlivost až neuvěřitelnou.

Babka

Hřib žlutomasý alias babka je houbou poměrně malou, (typycká velikost klobouku je asi 3 cm v průměru, ne o moc více) s poměrně nehezkým vzhledem. Klobouk totiž bývá obvykle rozpraskaný a nepěkný, jeho barva jš hnědá nebo jnědošedá. Oproti tomu je třeň žlutý, středně tlustý až tlustý, rovný i zahnutý. Jde o houbu rostoucí běžně v listnatých lesích (možná i v jehličnatých, ale já jí jaksi prakticky vždy potkal mezi listnáči, na nějakém vlhčím místě, obvykle na vysokém břehu nad vodou.) Nehezká leč chuťově dobrá.

Kačenka česká

Kačenka česká (verpa bohemica) oo, to potěší, že se houba jmenuje tak vlastenecky. Nicméně sama houba příliš krásná není, řekněme si to poctivě. Poměrně úzký (2-5 cm) a vysoký (3-8) klobouk žlutohnědé či hnědé barvy, zvlněný a zprohýbaný podobně jako je tomu u smržů. Třeň je značně dlouhý, (až 15 cm) tlustý, válcovitého tvaru. Roste na jaře v listnatých lesích, ve spadaném listí. Výborná k nakládání na kyselo.