Václavka obecná

Václavka obecná (Armillariella mellea) je jedlou houbou, nalézanou na podzim na našem území značně hojně. Její jméno je odvozenu od toho, že roste na podzim, obvykle právě okolo svátku svatého Václava. Na druhou stranu, tuto dřevokaznou houbu rozhodně nechcete mít nikde poblíž vaší zahrady, protože je opravdu výkonným parazitem, a je schopná proměnit stromy v mrtvý les porostlý houbami. Má obvykle medovou barvu, klobouk má v průměru až 15 cm, v mládí kulovitý, později až zcela plochý. Třeň je ve tvaru i délce značně proměnlivý. Zvláštností václavek je, že skoro vždy rostou ve větším trsu, není divné najít celý košík václavek na jednom místě. Na druhou stranu, václavkami právě pro jejich častý výskyt někteří houbaři opovrhují. Je vhodná spíše do vaření, případně ve směsi hub, nežli samotná. Doporučuje se před použitím krátce spařit a konzumovat jen klobouky, některým lidem se dělá ze tření špatně, protože jsou značně tuhé.

Hlíva

No to ale byla doba co? Už delší dobu jsem uvažoval, skusit pěstovat hlívu ústřičnou, protože je to vynikající jedlá houba. Upřimně, jediné co mě od toho opravdu odrazuje je fakt, že jde o houbu dřevokaznou a že po naočkování prorůstá dřevem docela pomalu. Přesněji dobře prorůst pořádné poleno jí trvá rok. Což je trochu zdlouhavé. Nicméně posledně jsme potkal informaci, že by hlíva měla údajně být schopná růst i na slámě. A to pochopitelně mnohem rychleji, protože sláma je měkká a poskytuje možnost růst na všechny strany. No uvidíme, asi to skusím, minimálně to bude zajímavá zkušenost.

Pěstování hub

Na špičku nože (raději skalpelu) opáleného v plameni a nechaného vystydnout se z sporového otisku odškrábne trochu spor, miska s agarem se pootevře, a uděláním zářezu se spory přenesou na agar. Je nutná rychlost, jinak hrozí kontaminace nežádoucími organismy. Bakterie poletují ve vzduchu okolo nás, a někdy stačí ke kontaminaci i jen jedna jediná, tak jim nedejte moc šancí. A totéž i plísně a kvasinky. Po několika dnech ve tmě a v teple (respektive ne v zimě) začnou spory na agaru klíčit a rozrůstat se. Pravda, zprvu je to velmi podobné klíčící plísni, ale po několika dalších dnech jsou vidět vlákénka, jak se podhoubí rozrůstá. A to od středu všude okolo. Plíseň vypadá jinak, ta se prostě šíří bez nějakého pevného tvaru. Je dobré nechat podhoubí rozrůst po většině plochy petriho misky, a poté si z něj vyříznout pár slibných míst (kde vypadá silné) a umístit je do další, do té doby sterilní misky. Tím si vyberete silnější kmeny, které budou lépe prorůstat substrátem, a odolávat případným infekcím. Všechno to dělejte po sériích, pět petriho misek na každý pokus (očkování spórami i přenesení podhoubí na nový agar) je asi tak minimum. Tedy, pokud chcete mít víceméně jistotu, že něco z toho přežije. Stoprocentní úspěšnost není ani v laboratoři, kde je opravdu čisté prostředí, natož pak doma. Relativně běžný poměr toho co je v pořádku, a něčím kontaminovaných misek je cca 50% nebo méně. Nicméně když si schováte původní sporový otisk tak jej můžete použít mnohokrát za sebou. Jestli byl vydatný, tak obsahuje miliony a miliony spór, a poslouží klidně 40-50 krát po sobě. A přitom se dá pořídit tak snadno. Stačí si najít v krámě nějaké pěkné, čerstvé žampiony. Vybrat z nich pár větších, nicméně ještě uzavřených blankou. V domácích podmínkách na talířek připravit kousek alobalu, na něj skleničku jako poklop.. To celé umístit na pařák do hrnce, nejlépe tlakového, a chvíli nechat vařit. Tím dosahnete sterility. Ze zmiňovaného žampionu stačí odříznout nohu, odtrhnout blanku.. poté nadzdvihněte skleničku (poklop) a na alobal položte tu houbu, pochopitelně lupeny směrem dolů. Nu a pak již jen stačí počkat, po pár hodinách se spory uvolní a vypadají.. (pokračování příště)

Houby II

V principu je postup snadný, do tří deci vody se dá asi 3-5 čajových lžiček agaru, a celá se to nechá chvíli povařit. Pozor, má tendenci dost pěnit, tak aby vám to nevybublalo na sporák. Nejde ani tak o ztrátu trochy toho agaru, ale kdo někdy drhl ze sporáku připečenou želatinoidní hmotu, ten si to určitě nebude chtít zbytečně zopakovat. Do hmoty je ještě potřeba přidat něco výživy, agar sám je naprosto inertní, jen pevná hmota s trochou vláhy. Buď se přidává něco sladkáho (sladovit, med) nebo třeba něco vody z brambor nebo rýže. Provařenou tekutinou se poté plní petriho misky, a to asi tak, aby v nich bylo 3-5 mm po celé ploše. Celé se to přiklopí horní miskou, (někdo ještě doporučuje obalit alobalem, třeba po dvou nebo po třech petriho miskách nad sebou. A vše se naskládá na pařák do nějakého starého papiňáku. (pochopitelně pod pařákem je nalita voda, ani málo ani moc, nesmí se vyvařit všechna, nesmí ale také stříkat na dna misek, protože by mohly prasknout. Hrnec se zavře, a nechá na mírném plameni (nebo na nižším stupni el sporáku) vařit. Od momentu, kdy se uvnitř vytvoří potřebný přetlak a vysoká teplota se vaří asi hodinu. Tím jsou petriho misky s agarem sterilizovány, a máte jistotu, že v nich nyní nejsou žádné bakterie, plísně atd.

Možné pěstované houby

Snad každý zná pěstované žampiony, hlívu ústřičnou, nebo japonské houby šitake. Mnohem méně lidí již ví, že se dá uměle pěstovat například také václavka či jiné dřevokazné houby. Ale málokdo již ví, že existují celé banky spór, jež za malý poplatek rozšiřují spóry mnoha druhů jedlých hub. A že se houby dají pěstovat i v domácích podmínkách. Pravda, není to žádný zázrak, ale jde to.A že vypstovat houbu od spóry až po celou plodnici je extrémně složité a vyžaduje laboratorní výbavu? To není tak zcela pravda, protože ano, ono to chce něco laboratorního skla a čistotu. Ale stačí pár petriho misek za několik desítek kč (dohromady), skalpel, nebo jiný nůž jež se dá opálit v plameni a něco čistého lihu. Jako základní živná půda pro podhoubí se používá agar nebo želatina, lze bez problémů koupit v prodejnách se zdravou výživou.

Aspoň pár obrázků

Je málo času, tak alespoň několik foteček jak vlastně vypadá taková houba. Přesněji, jak to vypadá, než vyroste. Na prvním obrázku je podhoubí v laboratorních podmínkách. Ne vzrostlé ze spory, ale už silnější, přeočkované, na agaru. Na druhém je ještě silnější, opět přeočkované podhoubí. A na posledním holt už, jak vypadá celá houba. To je ale skok, od mikroskopických vláken k značně makroskopické věci. A přitom houby nepotřebují k životu světlo, podhoubí ostatně roste po celou dobu pod zemí.

Mechovka obecná

Mechovka obecná (Clitopilus prunulus) je houbou rostoucí v období od června do října v listnatých i jehličnatých lesích, a také na loučkách v těchto lesích umístěných. Má hladký vyklenutý klobouk s podvinutými okraji bílé barvy. Lupeny se sbíhají na postupně se zužující třeň, která má také bílou barvu. Povrch klobouku je hladký. Je zaměnitelná za jedovaté strmělky, nicméně při troše pozornosti jde o výtečnou jedlou houbu.

Pryč

Tak ybch se chtěl omluvit, že jsem nebyl k dispozici, ale mám vcelku dobré důvody. Ono pokud je člověku opravdu, opravdu dost špatně, tak leží v posteli a ne sedí u počítače. Postihlo mě to, po x letech nemoc tak fuj, že jsem musel šáhnout k antibiotikům, to už tu nebylo asi 7 let. Na druhou strnu to má výhody, že si bakterie nemají jak a na co vypěstovat rezistenci, když se u mě prostě s pozůstatky antibiotik setkat nemohly. Horší ale je, co to s člověkem udělá. Bohužel musím souhlasit, podobné metody léčby jsou opravdu nutné zlo, ale jen pokud je člověku fakt moc moc zle, jinak totiž nadělají antibiotická svinstva zdaleka víc škody než užitku. Znám lidi, co to jí skoro neustále, výsledek: je jim pořád zle, jen na zlé bakterie už nic nezabírá. Doufejme že tak nedopadnu.. A že už to snad bude v pohodě, není slušné nechávat práci ležet.

Muchomůrka růžovka

Muchomůrka růžovka (Amanita rubescens, lidově masák) je výbornou jedlou houbou, údajně chuťově lepší nežli pravé hřiby. Nicméně při jejím sběru je potřeba si dávat opravdu pozor, protože je velmi lehce zaměnitelná za značně jedovatou muchomůrku tygrovanou, jež působí vážné problémy, a bez včasného ošetření v nemocnici může otrávený zemřít. Muchomůrka tygrovaná má ale narozdíl od růžovky klobouk opravdu jen hnědý, kdežto růžovka, jak sám název napovídá je barevně do růžova. Velikost klobouku růžovky je 5-15 cm v průměru, tedy značně veliký, napřed je kulovitý, pak zvonovitý až ve stáří prakticky plochý. Klobouk je červenavý až růžový, občas má rýhované okraje, a vždy jsou na něm pro muchomůrky tak typické strupy. Lupeny na spodní straně klobouku jsou křehké a poměrně husté. Treň dorůstá délky až 18 cm, a u spodního okraje bývá silný i 4 cm. Asi ve dvou třetinách výšky třeně (od země) je na něm rýhovaný prsten. Roste v období od června do října, relativně hojně, a to jak v listnatých, tak i jehličnatých lesích. Spodní část třeně je skoro vždy červivá.

Tak jsem zas jednou tu

A to tak, že od rána čilý jako mrtvola. Opravdu, za téma houbaření by si kamarád zasloužil přizabít, to je jeho parketa, tak nevím proč to založil a nechal na mě. Na druhou stranu, faktem je, že o houbách se toho dá říci mnoho, kde rostou, jak vypadají a podobně. Také se k nim pojí mnoho řekněme pověstí, například to, že se nesmí ohřívat, že jsou pak jedovaté. To je samozřejmě naprostý nesmysl, ale faktem je, že houby jež nejsou čerstvé, ale zapařené a zkažené vyvolévají pěknou otravu, svými účinky podobnou otravě ze zkaženého masa. Když občas vidím takyhoubaře, jak se vracejí z lesa, v rukou igelitový pytlík s houbami.. To je snad ten nejhorší nápad, co někoho může napadnout. Čerstvá houba totoiž obsahuje tolik vody, že je naprostá jistota, že než dotyčný dojede domů, tak se mu houby zapaří. A minimálně, pokud už se jimi nepřiotráví, tak ztratí mnoho ze své úžasné chuti a vůně.

Bože muj

Tak se koukám na to, co jsem posledně napsal a sám pochybuju o vlastním zdravém rozumu. Skutečně hrůza co? To zas byla jednou ožíračka, a to co člověk kecal mu v tom okamžiku dávalo naprostý smysl. Žišmarja, tohle už nikdy, přísahám.