Bedla

ČERVENEJÚCA Lepiota rhacodes (VITT.) QUÉL. Syn.: Makrolepiota rhacodes (VITT.) SING.

Klobouk je široký 60-160 mm, nejdříve kulovitý, později klenutý až plochý s malým hrbolkem ve středu. Velké šupiny, u mladých plodnic bledě hnědé, u starších tmavohnědé, jsou uspořádané soustředně. Hrbolek uprostřed klobouku je tmavší. Lupeny jsou vysoké 12-16 mm, od třeně odsedlé, husté, tenké, bělavé, po poranění červenající. Třen je vysoký 80-180 mm a tlustý 8-12 mm, hladký, bělavý, později okrově hnědavý, dole ztlustělý až do kulovité hlízy, snadno vylomitelný z klobouku. Posuvný prsten je vatovitě jemný. Dužnina je bílá až bělavá, voňavá, jemná a chutná. Na vzduchu rychle žloutne, červená a později hnědne, stejně jako celý povrch plodnice po otlačení. Výtrusy jsou velké 9-12 x 6-7 um, hladké, elipsoidní, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.

Bedla červenající roste v létě a na podzim (červenec až říjen a někdy i listopad), nejvíce v září. Lze ji najít v listnatých i jehličnatých lesích, ale také v zahradách a parcích, většinou pod listnatými stromy.

Je to velmi dobrá jedlá houba, téměř se rovnající bedle vysoké, která je známější. Červenání a hnědnutí povrchu plodnic některé houbaře odrazuje, ale neprávem. Chutné jsou zejména klobouky této bedly připravené na tuku a obalované pouze v mouce nebo jako vídeňský řízek. Třeně jsou tuhé a dají se použít do polévek čerstvé nebo i sušené a semleté na houbový prášek. V zahradách, parcích a na kompostech roste ojediněle blízce příbuzná bedla zahradní (Lepiota hortensis PIL.), která má hnědou hlízu a je údajné jedovatá. Je patrně totožná s bedlou jedovatou (Lepiota venenosa BON.), popsanou ve Francii. Bedle červenající se červenáním trochu podobá pečárka lesní (tab. 32). kdežto bedla vysoká (tab. 29) se od bedly červenající nejlépe pozná podle toho, že její dužnina vůbec nečervená. Lidových jmen bedla červenající mnoho nemá, jen např. na Chodsku sejí říkalo biskup nebo biskupská čepice.