Houby - papavé

Každá houba je jedlá, praví jedno pořekadlo. Některá však pouze jednou! No, to už je na každém člověku, jestli experimentuje s vlastními znalostmi a vydá se do lesa na sběr, či zda vsadí na jistotu a koupí si v krámě zaručeně nezávadnou hlívu či žampióny. Dnes mne ale při pomyšlení na houby chytají hlavně chutě! Vzpomínám na to, jak babička vždycky zaběhla do lesa na bedly či růžovky (a ona je nejen vždy bezpečně poznala, ale také pokaždé našla). Doma je očistila, nakrájela na silnější plátky, plech na pečení položila na rozpálený tál starodávného sporáku, pomazala trochu domácím utlučeným máslem a houby krátce opékala, sypala solí a v hmoždíři rozdrceným čerstvým kmínem! To byla dobrota, za kterou bych jako malý kluk duši dal! Od té doby jsem si tak nepochutnal. Možná proto, že bedly najdu málokdy a růžovky dost dobře nepoznám, takže je raději nesbírám a ze žampionů to nedopadne stejně. Nebo pro to domácí máslo či sporák vytápěný dřívím a uhlím? Skutečně nevím! Vím jen to, že zase jedna pohádka mládí je pryč. Škoda!